7     Vnitřní ekonomická rovnováha

7.1    Vzájemný vztah mezi nabídkou a poptávkou

O rovnováze mluvíme jako o výsledku vzájemného působení nabídky a poptávky. Důležitým zdrojem informací o vzájemném vztahu nabídky a poptávky je cenový vývoj. Cena zde plní koordinační funkci.

Teorie tržní rovnováhy rozeznává čtyři hlavní segmenty tržního systému:

    • zboží a služby
    • kapitál
    • práce
    • devizy

Pojem „vnitřní rovnováhy“ není vždy jednoznačně chápán. Většinou je vnitřní rovnováha zužována na rovnováhu na trhu zboží a služeb a cenová stabilita je chápána jako projev tržní rovnováhy.

Mnohdy se na rovnovážný či nerovnovážný stav usuzuje z dílčích charakteristik a symptomů jako jsou např. změny zásob, vývoj cen a úspor, fronty před obchody, vývoj zakázek, různé průzkumy poptávky.

Rovnováhou obecně rozumíme takový vztah mezi nabídkou a poptávkou, který vede k rovnovážné ceně a rovnovážnému množství, neboli k tržní rovnováze.

V hospodářské praxi je měření nabídky a poptávky obtížné. Nabídka je ovlivněna domácí výrobou pro trh, ale i dovozy a vývojem zásob. Pro poptávku je určující vývoj tzv. efektivní koupěschopné poptávky (ta závisí především na vývoji peněžních důchodů obyvatelstva, na jejich zdanění a změnách v úsporách).

7.2    Vývoj inflace

Většina analýz při zkoumání rovnováhy na vnitřním trhu se soustřeďuje na vývoj cen. Obecně platí, že čím větší je cenový růst, tím větší je nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou. Makroekonomická stabilita vyžaduje i relativní stabilitu cen. Proto boj proti inflaci patří mezi přední cíle hospodářské politiky.

Cenový vývoj se měří pomocí různých cenových indexů:

  1. Deflátor HDP  - umožňuje nejširší měření inflace, neboť v sobě zahrnuje cenové změny všech komponent agregátní poptávky. Implicitní deflátor HDP je nejsouhrnnějším cenovým indexem.
  2. Index spotřebitelských cen - je nejčastěji používaným ukazatelem k měření míry inflace. Sleduje se na spotřebním koši, to je na vybraném souboru zboží a služeb. Jeho vypovídací schopnost závisí na výběru reprezentantů. V ČR je do spotřebního koše od roku 1994 zahrnuto celkem 775 reprezentantů, z toho 179 potravinářského zboží, 369 průmyslového zboží, 53 veřejného stravování a 174 služeb. Protože se změny spotřebitelských cen měří každý měsíc a informace o změně je k dispozici velmi rychle, je tento index jako ukazatel míry inflace nejvíce sledovaným.
  3. Indexy cen výrobců - zahrnují změny cen ve fázi výroby. Index cen výrobců obvykle signalizuje eventuální změny ve spotřebitelských cenách poněkud dříve, než k nim ve skutečnosti dojde. Rozdíl mezi změnami cen výrobců a spotřebitelskými cenami zpravidla ukazuje přítomnost nákladového tlaku (ceny výrobců rostou rychleji než spotřebitelské ceny) nebo poptávkového tlaku(spotřebitelské ceny rostou rychleji než ceny výrobců).

Vývoj inflace ve vyspělých tržních ekonomikách

Růst inflace a její vysoká míra začaly být vážným ekonomickým problémem ve vyspělých tržních ekonomikách v 70. letech, zejména po ropném šoku v roce 1973. V 80. letech se boj proti inflaci stává prioritou hospodářské politiky ve většině zemí. Od počátku 80. let se míra inflace postupně snižovala a projevily se tak pozitivní účinky antiinflační politiky. Tento vývoj však byl doprovázen růstem nezaměstnanosti.

Inflace v zemích OECD (průměrný roční růst - bez Turecka)

1985 - 1991

5,7

1992 - 1994

3,0

1995 - 1996

3,3

Některé země jsou však blízké cenové stabilitě většinou chápané jako růst cen v roz­mezí 0 - 2 %. Maastrichtské dohody stanovují konvergenční kritérium v oblasti cen jako průměr tří nejlepších zemí zvýšený o 1,5 %.

V roce 1994 dosáhlo inflaci nižší nebo rovnající se 3 % 18 zemí z 25 zemí OECD. Nejnižší růst deflátoru soukromé spotřeby zaznamenalo Japonsko (0,3%), nejvyšší Turecko (106 %).

V letech 1993 - 1994 se míra inflace všeobecně snížila, od roku 1995 však v něk­te­rých zemích opět stoupá.

Důležitým ukazatelem je tzv. „produkční mezera“ (output gap), která vyjadřuje rozdíl mezi skutečným a potenciálním produktem. Z dlouhodobého hlediska expanze peněžní nabídky je základní příčinou změn v poptávce a tudíž i v inflaci.

Vývoj inflace v tranzitních ekonomikách

Makroekonomická stabilizační politika ve většině tranzitních ekonomik byla zaměřena na boj proti inflaci. Dosud vysoká míra inflace v těchto zemích svědčí o přetrvávající nerovnováze na jejich vnitřních trzích.

Většina tranzitních ekonomik provedla jednorázové velké cenové uvolnění v prvních letech transformace (mezi 70 - 90 %). Pouze ceny některých výrobků a služeb zůstaly pod kontrolou státu. Cenová liberalizace zpravidla znamenala skok v růstu cen.

Růst spotřebitelských cen  (roční růst v %)

 

1990

1991

1992

1993

1994

Bulharsko

26

334

80

64

125

Česká republika

10

57

11

21

10

Slovensko

10

61

10

23

13

Maďarsko

28

35

23

22

19

Polsko

585

70

43

35

32

Rumunsko

4

165

210

295

137

Rusko

x

x

1500

840

226

Z tabulky je zřejmé, že rozdíly mezi jednotlivými tranzitivními ekonomikami jsou velmi velké. ČR dosáhla v boji proti inflaci nejlepší výsledky ze všech těchto ekonomik.

Všeobecně se rozlišují tři typy inflace:

  1. poptávková inflace (poptávka převyšuje hodnotu nabídky při existujících cenách)
  2. nákladová a monopolní inflace
  3. inflace z vnějšího prostředí (zavlečená v důsledku rostoucích cen v zahraničí)

Předstih poptávky před nabídkou vede ke globální nerovnováze na spotřebitelském trhu, která se pak projeví v růstu spotřebitelských cen. Podobně i růst veřejné spotřeby, který je zpravidla doprovázen deficity veřejných rozpočtů, může vytvářet inflační impulsy. Inflační impulsy však mohou přicházet i z vnějšího prostředí a to cestou změny směnných kurzů.

V oblasti vývoje mezd a důchodů obyvatelstva byla v některých zemích uplatňována restriktivní důchodová politika. Ta se v boji proti inflaci ukázala jako účinná. Důchodová a cenová regulace však nepatří mezi tržní nástroje a jejich použití by vždy mělo být jen dočasné.

7.3    Státní rozpočet a vnitřní zadluženost země

V minulosti se mělo za to, že vláda, která dlouhodobě hospodaří na dluh je nezodpovědná a zatěžuje břemenem dluhu budoucí generace. Toto jednoduché pravidlo veřejných financí bylo zpochybněno kaynesiánským přístupem, který obhajoval deficitní financování jako stimulaci agregátní poptávky v době recese. Splácení dluhu se mělo provádět v obdobích konjunktury z fiskálního přebytku. Soudobá makroekonomie zdůrazňuje negativní vliv dluhového financování na vývoj inflace a soukromých investic.

Ve většině zemí světa převažuje deficitní financování a v mnoha zemích rostoucí deficity státních rozpočtů neustále zvyšují státní dluh. Dluhová služba začíná neúnosně zatěžovat státní rozpočet a spolu s rozpočtovým deficitem živí inflaci. Maastrichtská konvergenční kritéria stanoví limity jak pro výši rozpočtového deficitu (3 % HDP), tak i pro výši aku­­mulovaného státního dluhu (60 % HDP).

Deficity státních rozpočtů odráží průběh hospodářského cyklu - v době recese se zpravidla zvyšují a ve fázi ekonomického oživení snižují.

Fiskální politika je chápána též jako mechanizmus ovlivňování poptávky, jehož smyslem je ovlivnit růst poptávky při dosahování nízké míry inflace. Fiskální politika je však i nástrojem alokace zdrojů.

Fiskální politika ve vyspělých tržních ekonomikách

Celkové veřejné výdaje v poměru k HDP představují rozsáhlé přerozdělení důchodů a nepodařilo se je snížit. Tento poměr činil v zemích OECD v roce 1980 37,2 %, avšak v roce 1994 již 41,5 %.

Ve veřejných financích převažuje deficitní financování a za celek zemí OECD v posledních 15 letech deficit státních rozpočtů překračoval 2 % ročně (s výjimkou let 1988 a 1989). Deficitní financování neustále zvyšuje veřejný dluh, který za celek zemí OECD dosáhl v roce 1994 již 70 % HDP, zatím co v roce 1980 činil pouze 41,5 %. V Belgii, Itálii a Řecku již překročil hranici 100 %. Tato situace je dlouhodobě neudržitelná a proto mnohé země OECD oznámily své střednědobé plány konsolidace veřejných financí. Existuje totiž nebezpečí tzv. dluhové pasti, kdy dluhová služba vyžaduje neustálé udržování či růst rozpočtových deficitů. Splácení úroků z veřejného dluhu zemí OECD činilo v roce 1993 6,5 % celkových rozpočtových výdajů, ale již 9,3 % v evropských zemích OECD. V Řecku dluhová služba pohltila 25 %, v Itálii 20 % rozpočtových výdajů.

Většina vyspělých tržních ekonomik nemá prostor pro fiskální stimulaci poptávky a výroby. Naopak, ve většině evropských zemí OECD je fiskální konsolidace jednou z priorit jejich hospodářské politiky.

Fiskální politika v tranzitních ekonomikách

Ve většině tranzitních zemí byla fiskální politika ovlivněna snahou snížit míru inflace a zabezpečit sociální cíle. V žádné zemi nebyla fiskální politika výslovně využita ke stimulaci hospodářského oživení.

Z hlediska výsledků fiskální politiky představovala ČR jistou výjimku. Výše celkového veřejného dluhu se pohybovala pod 20 % HDP, což řadilo ČR celosvětově mezi země s nízkou mírou zadlužení.

Státní rozpočty ČR byly vždy koncipovány jako vyrovnané. V letech 1993 - 1995 skončily mírným přebytkem, od roku 1996 začíná docházet k jistým deficitům. V ostatních tranzitních ekonomikách se fiskální bilance většinou zhoršovala.


Schodky a přebytky státních rozpočtů (v % k HDP)
 

1990

1991

1992

1993

1994

Bulharsko

-8,5

-3,0

-5,7

-11,4

-6,8

Československo

0,9

-1,0

-0,8

x

x

Česká republika

x

x

x

0,7

0,6

Slovensko

x

x

x

-7,5

-4,0

Maďarsko

0,2

-5,0

-7,0

-6,0

-8,0

Polsko

0,2

-5,0

-6,0

-2,9

-2,7

Rumunsko

1,0

-1,0

-5,5

-0,7

-4,0

7.4    Měnový vývoj

Inflace je peněžní jev. Vysoká míra inflace nemůže dlouho pokračovat bez vysokého růstu peněžní zásoby. Monetaristický přístup k hospodářské politice se snaží především ovlivňovat peněžní nabídku a přes její vývoj působit na míru inflace.

Podle kvantitativní teorie peněz platí rovnice:

m = y + i +v

kde je :     m ..... růst peněžní zásoby

                 y   ..... reálný růst HDP

                 i    ..... růst inflace

                 v   ..... růst obrátky peněz

Monetární politika může být v zásadě považována za nástroj poptávkové regulace. Monetární politika má vliv i na nabídkovou stranu prostřednictvím úrokových měr a podmínek úvěrů. Je též považována za klíčový nástroj k udržení stability domácí měny.

Analýza měnového vývoje nebývá jednoduchou záležitostí, protože vývoj hlavních peněžních agregátů (M1 - M3) se může značně lišit. Rostoucí rychlost oběhu peněz může nahradit růst peněžní zásoby. Vždy je třeba brát v úvahu, že existuje časové zpoždění mezi nabídkou peněz a inflací, které může někdy být poměrně dlouhé ( 6 měsíců až 2 roky).

Monetární politika ve vyspělých tržních ekonomikách

Monetární politika ve většině vyspělých tržních ekonomik byla v posledních letech spíše restriktivní a pomohla tak snížit míru inflace. Mezi základní nástroje monetární politiky patří úrokové míry. Úrokové míry však ovlivňují i investiční aktivitu se vším co s tím souvisí.

Vývoj úrokových měr byl odlišný v jednotlivých zemích. Krátkodobé úrokové míry na počátku 90. let silně klesly v USA (ze 7,5 % v roce 1990 na 3 % v roce 1993). To pomohlo oživit ekonomickou aktivitu. Obavy z přehřátí americké ekonomiky a eventuálního růstu inflace pak vedly v letech 1994 - 1995 k růstu úrokových měr. Dlouhodobé úrokové míry odrážejí očekávanou míru inflace a jejich vývoj je zpravidla stabilnější. V USA se po jejich poklesu v roce 1993 na 5,9 % opět zvýšily na cca 7 % v roce 1995.

V evropském měnovém mechanizmu je většina měn svázána s německou markou, a proto měnový vývoj v Německu je zpravidla určující i pro většinu ostatních zemí. Vysoké krátkodobé úrokové míry v mnoha evropských zemích naznačují, že jejich monetární politika je spíše restriktivní a snaží se čelit inflačním tlakům.

V evropském měnovém mechanizmu po otřesech z let 1992 - 1993 došlo k  rozšíření pásma odchylek směnných kurzů z původních 2,25 % na 15 %. Tato změna umožnila uvolnění těsné vazby na německou monetární politiku a poskytla větší prostor pro snížení národních úrokových měr.

Monetární politika v tranzitních ekonomikách

Situace jednotlivých tranzitních ekonomik se značně liší. Monetární politika je v nich konfrontována s protichůdnými cíly - obnovit cenovou stabilitu a napomoci ekonomickému oživení. Ve většině tranzitních ekonomik byla monetární politika restriktivní, prioritou byl boj proti inflaci. Skutečná míra restrikce se může měřit pomocí dvou ukazatelů: vývoj peněžní zásoby a podmínky poskytování úvěrů.

V roce 1993 makroekonomická politika ve většině tranzitních ekonomik sledovala cíl upevnění vnitřní rovnováhy. Cenová stabilizace se stala stěžejním cílem pro většinu vlád, i když nástroje antiinflační politiky se v jednotlivých zemích lišily.

Po rozdělení Československa byla měnová politika ČR na počátku roku 1993 mírně restriktivní a opatrná, ve druhé polovině roku se uvolnila. Peněžní zásoba vzrostla v roce  1993 o 17,5 %, tedy pomaleji než inflace. V letech 1994 - 1995 však roční přírůstek peněžní zásoby měřený agregátem M2 již převyšoval 20 % a byl vyšší než měnový cíl ČNB.

 

8   Zahraniční obchod a vnější ekonomická rovnováha

8.1      Úloha zahraničního obchodu v ekonomickém rozvoji země

Rozvoj zahraničního obchodu a postupná internacionalizace výroby se staly důležitým činitelem urychlení ekonomického rozvoje. Země, které se úspěšně zapojily do mezinárodní dělby práce a dokázaly rychle zvyšovat svůj export, patří k zemím s rychlou dynamikou růstu HDP.

 O rostoucím významu zahraničního obchodu svědčí i to, že růst světového obchodu značně předstihoval růst světové výroby. Tak podle studie GATT v letech 1950 - 1991 světový vývoz rostl průměrně ročně o 6,2 %, zatímco světová výroba v tomtéž období se ročně zvyšovala o 4,5 %. V letech  1982 - 1991 světová výroba rostla ročně již jen o 3,3 % a světový vývoz o 5,4 %.

Význam zahraničního obchodu pro danou ekonomiku můžeme měřit pomocí těchto ukazatelů:

  • podílem vývozu na HDP - tento ukazatel vyjadřuje míru otevřenosti ekonomiky
  • tempem růstu vývozů a dovozů, jejich vzájemným vztahem i jejich vztahem k HDP
  • podílem země na světovém obchodu a změnami  tohoto podílu
  • výší vývozů a dovozů na 1 obyvatele

Exportní výkonnost měřená hodnotou vývozu na 1 obyvatele v USD ukazuje, že Československo v roce 1991 dosahovalo lepší výsledky než většina zemí střední a východní Evropy, ale ve srovnání s Maďarskem a Slovinskem na tom bylo již hůře. To dokumentuje následující tabulka.

Vývoz v roce 1991  (v USD na 1 obyv.)

Bulharsko

383

Československo

726

Maďarsko

988

Polsko

390

Rumunsko

183

Slovinsko

1 971

SSSR (bývalý)

161

V roce 1992 hodnota čs. exportu na 1 obyvatele dosáhla hodnoty kolem 1 100 USD, což je pouhá jedna třetina průměrné hodnoty vývozu zemí Evropského společenství. Nicméně hodnota tohoto ukazatele se v čase rychle mění, ať již v důsledku reálných změn ve vývozu, či změn cenových a změn v měnových kurzech. Tak např. v roce 1994 hodnota exportu na 1 obyvatele v ČR překročila již 1 400 USD.

8.2    Analýza vývoje zahraničního obchodu

Analýza vývoje zahraničního obchodu v čase a prostoru je komplikována změnami ve statistice zahraničního obchodu.

Tato analýza zpravidla zkoumá tyto otázky:

  • dynamiku zahraničního obchodu (jak se dovozy a vývozy příslušné země měnily v čase)
  • komoditní strukturu zahraničního obchodu
  • teritoriální strukturu zahraničního obchodu
  • vývoj reálných směnných relací
  • vývoj kurzů měn

Zhoršující se situaci v tranzitních zemích ukazuje následující tabulka:

Hodnota vývozů a dovozů (meziroční změna v %)

 

Vývozy

Dovozy

1991

1992

1993

1991

1992

1993

Celkem

-6,9

-4,8

-13,5

-4,1

1,1

6,7

Do nebo z tranzitních ekonomik

-24,6

-21,2

-11,9

-19,8

-3,2

0,5

Do nebo z vyspělých tržních ekonomik

6,6

0,4

-14,3

7,8

9,2

11,2

Z tabulky vidíme hluboký propad vzájemného obchodu mezi zeměmi střední a východní Evropy a reorientaci jejich obchodu na vyspělé tržní ekonomiky.

Fyzický objem vývozů a dovozů ČR se vyvíjel následovně:

Zahraniční obchod ČR (meziroční změny v %, s. c. kromě roku 1995)

 

1990

1991

1992

1993

1994

1995

Vývoz

-4,2

-4,9

5,0

16,0

2,6

10,0

Dovoz

9,7

-38,6

37,0

4,0

14,2

28,0

Komoditní struktura zahraničního obchodu se sleduje podle mezinárodně dohodnuté klasifikace, tzv. Standard International Trade Classification - SITC, která rozeznává 10 skupin zboží:

0  Potraviny a živá zvířata
1  Nápoje a tabák
2  Suroviny bez paliv a surovin pro potravinářské účely
3  Minerální paliva, mazadla a příbuzné materiály
4  Živočišné a rostlinné oleje, tuky a vosky
5  Chemikálie a příbuzné výrobky jinde nespecifikované
6  Průmyslové zboží, především podle druhu materiálu
7  Stroje a dopravní prostředky
8  Různé hotové výrobky
9  Zboží a transakce nespecifikované jinde v SITC

Teritoriální struktura zahraničního obchodu ukazuje proudy zboží a služeb podle jednotlivých zemí, které se pak seskupují do větších regionů.

Naše statistika sleduje teritoriální strukturu ZO v pěti skupinách zemí:

1.      Vyspělé země s tržní ekonomikou (z toho ES a ESVO)
2.      Rozvojové země
3.      Evropské země s tranzitní ekonomikou
4.      Bývalý SSSR
5.      Země se systémem státního obchodu

8.3    Vnější ekonomická rovnováha

Analýza vnější rovnováhy země se soustřeďuje na zkoumání obchodní a platební bilance a vnější zadluženosti země. Při analýze platební bilance, která je sestavována národními bankami, musíme mít na paměti, že bankovní údaje vycházejí ze skutečných plateb za dovozy a vývozy, které nemusí být totožné s pohybem zboží přes hranice.

Schodky či přebytky platební bilance se projeví v rostoucí či klesající vnější zadluženosti země a ve změnách devizových rezerv. Vnější dluh země je vytvářen akumulovanými deficity platebních bilancí.

Při analýze vnější zadluženosti je třeba rozeznávat hrubý a čistý dluh, který se rovná hrubému dluhu zmenšenému o devizové rezervy a ostatní aktiva jako zlato a poskytnuté úvěry. Ukazatel čistého dluhu vyjadřuje lépe vnější zadluženost země právě proto, že bere v úvahu i aktiva, která jsou tvořena především devizovými rezervami země.

Při analýze vnější rovnováhy se zkoumá i schopnost země zajistit bezporuchové splácení dovozů. Ta je dána především exportní výkonností země, ale i dostatečnými devizovými rezervami. Za tímto účelem se počítá tzv. ukazatel likvidity, který vyjadřuje vztah mezi celkovými aktivy země (většinou se berou v úvahu pouze devizové rezervy) a dovozem. Je-li tento koeficient roven 0,5 (resp. 50 %), pak to znamená, že devizové rezervy odpovídají půlročnímu dovozu. Zhruba takovéto krytí dovozu devizovými rezervami se pokládá za dostatečné.

Růst spotřebitelských cen  (roční růst v %)

 

1990

1991

1992

1993

1994

Bulharsko

26

334

80

64

125

Česká republika

10

57

11

21

10

Slovensko

10

61

10

23

13

Maďarsko

28

35

23

22

19

Polsko

585

70

43

35

32

Rumunsko

4

165

210

295

137

Rusko

x

x

1500

840

226

Schodky a přebytky státních rozpočtů (v % k HDP)

 

1990

1991

1992

1993

1994

Bulharsko

-8,5

-3,0

-5,7

-11,4

-6,8

Československo

0,9

-1,0

-0,8

x

x

Česká republika

x

x

x

0,7

0,6

Slovensko

x

x

x

-7,5

-4,0

Maďarsko

0,2

-5,0

-7,0

-6,0

-8,0

Polsko

0,2

-5,0

-6,0

-2,9

-2,7

Rumunsko

1,0

-1,0

-5,5

-0,7

-4,0

9   Zaměstnanost a trh práce

9.1    Analýza vývoje zaměstnanosti v České republice

Nezaměstnanost - neuspokojená nabídka práce

Výběrová šetření pracovních sil

  • Vzorek 28 tis. domácností na území České republiky (0.8%  trvale obydlených bytů), což představuje asi 72 tis.  respondentů všech věkových skupin. Z nich je asi 60 tis.  ve věku 15 a více let.
  • Zjištěné údaje jsou váženy četností jednotlivých věkových  skupin a přepočítávány na celou populaci ČR.
  • Kontinuální šetření se čtvrtletí periodicitou, výsledky ve  stanovených termínech pravidelně zveřejňovány.
  • Srovnatelnost v mezinárodním měřítku.

Základní charakteristiky:

Nezaměstnané osoby podle ILO: osoby 15-leté a starší,  které souběžně splňují ve sledovaném období souběžně tři  podmínky:

  1. byly bez práce,
  2. aktivně hledaly práci (u úřadů  práce, v podnicích, u soukromých zprostředkovatelen  práce, inzerce apod.),
  3. byly připraveny k zaměstnání nebo sebezaměstnání  okamžitě nebo do 14 dnů.

Pracovní síla podle ILO: všechny osoby 15-leté a  starší, které během retenčního období příslušely mezi  zaměstnané nebo nezaměstnané osoby.

Obecná míra nezaměstnanosti podle ILO:

  • čitatel = nezaměstnaní
  • jmenovatel = pracovní síla (Labour Force)

Specifické míry nezaměstnanosti podle ILO: ukazatelé  popisující nezaměstnanost určité sociologické nebo jiné  skupiny obyvatelstva.

Příklady struktur nezaměstnaných osob ze šetřeného vzorku:

  • pohlaví,
  • věk,
  • ekonomické postavení před začátkem hledání zaměstnání,
  • doba uplynulá od ukončení posledního zaměstnání,
  • důvody ukončení posledního zaměstnání,
  • stupeň zdravotního postižení
  • odvětvové zařazení posledního zaměstnání (podle OKEČ),
  • profesní zařazení v posledním zaměstnání podle klasifikace zaměstnání (KZAM),
  • vzdělání,
  • způsoby hledání zaměstnání,
  • typ hledaného zaměstnání,
  • požadovaná délka úvazku,
  • specifické míry nezaměstnanosti podle věku a vzdělání,
  • některé ukazatele jsou sledovány ve vzájemných vztazích  a podle regionů (krajské členění).

Výpočet měr nezaměstnanosti touto metodou je považován za dostatečně přesný na úrovni ČR, na úrovni kraje ještě za akceptovatelný ( dostatečně věrohodný), i když přesnost  oproti republikovým údajům je nižší.

Údajová základna úřadů práce

Jsou sledováni všichni evidovaní - registrovaní uchazeči o  zaměstnání v okrese svého trvalého bydliště.

Míra nezaměstnanosti podle MPSV ČR

  • čitatel = registrovaní neumístění uchazeči o zaměstnání  na úřadu práce v okrese svého trvalého bydliště,
  • jmenovatel = počet všech pracujících s jediným nebo hlavním zaměstnáním podle výsledků VŠPS a počet registrovaných  neumístěných uchazečů o zaměstnání evidovaných na úřadu  práce v okrese.

Další sledované a zpravidla analyzované charakteristiky:

  • pohlaví,
  • věk,
  • vzdělání
  • profesní struktura (KZAM)
  • pobírání hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti,
  • vztah k rekvalifikaci,
  • zdravotně postižení občané,
  • vstup do nezaměstnanosti a výstup z nezaměstnanosti  včetně příčin,
  • územní členění do úrovně okresů. případně v některých speciálních případech i do menších územních jednotek  účelově vymezených.

Poptávka po práci

Výběrová šetření pracovních sil

Ve vzorku VŠPS jsou sledováni zaměstnaní, to znamená ti,  kdo patří mezi placené zaměstnané nebo sebezaměstnané, bez  ohledu na trvalost pracovní aktivity a počet souběžných  pracovních poměrů.

Placení zaměstnaní jsou všechny osoby s formální vazbou k zaměstnání (pracovní poměr, dohoda o provedení práce,  dohoda o pracovní činnosti, autorské smlouvy).Patří sem  všechny osoby, které mají v šetřeném období příjmy  z pracovní nebo obdobné aktivity.

Sebezaměstnaní (pracující ve vlastní podniku) jsou  všichni zaměstnavatelé, živnostníci a členové družstev.  Rovněž pomáhající členové domácnosti jsou považováni za  sebezaměstnané.

Ekonomicky neaktivní obyvatelstvo (osoby mimo pracovní  sílu) = děti předškolního věku, osoby navštěvující různě  vzdělávací instituce, starobní důchodci, dlouhodobě  nemocní a ti nezaměstnaní, kteří nesplňují 3 základní  podmínky nezaměstnanosti.

Příklady struktur zaměstnaných a sebezaměstnaných osob ze  šetřeného vzorku:

  • pohlaví,
  • věk,
  • pracovní aktivita,
  • pracovní schopnost,
  • vzdělání,
  • příslušnost do odvětví (OKEČ)
  • profesní struktura podle klasifikace zaměstnání (KZAM),
  • délka pracovní doby,
  • práce přesčas,
  • druhé, další zaměstnání,
  • některé ukazatele jsou sledovány ve vzájemných vztazích  a podle krajů.

Povinná vykazovací povinnost podniků ve sféře  zaměstnanosti vůči ČSÚ

Jistý soubor reálných údajů o zaměstnanosti v odvětvovém členění lze získat i z pravidelných statistických výkazů předkládaných podniky zapsanými v obchodním rejstříku a rozpočtovou a příspěvkovou sférou. Jedná se však asi jen o 60 % zaměstnanosti v ČR. Celá sféra malých soukromých firem s počtem pracovníků do 25 zde tak zůstává z tohoto pohledu nepodchycena.

9.2    Analýza vývoje na trhu práce v České republice

Faktory ovlivňující změny na trhu práce v České republice v období 1990-1995:

Privatizace a růst soukromého sektoru

Počínaje rokem 1990 Česká republika zaznamenala velmi  rychlý růst soukromého sektoru. Před rokem 1989 byl podíl  nestátního sektoru na tvorbě HDP velmi nízký - asi 6%, z  toho vlastní soukromý sektor nepřevyšoval 1-2 %.  Československá ekonomika spolu s bulharskou byla nejvíce  socializovanou v celé střední a východní Evropě. Růst  zaměstnanosti v soukromém sektoru byl velmi rychlý. Soukromý sektor sloužil a stále  slouží jako sféra pro zaměstnávání uvolňovaných pracovníků  ze státního, veřejného a družstevního sektoru ekonomiky.  Zejména jde o malé a střední soukromé podniky, které  najímají nové zaměstnance.

Růst terciárního sektoru

Rozvoj služeb a celé terciární sféry byl v minulosti v ČR  silně potlačen a silně zaostával za vyspělými tržními  ekonomikami. Transformace znamenala rozvoj všech aktivit  tohoto sektoru (s výjimkou dopravy a spojů). Zároveň  dochází ke zvyšování podílu malých a středních firem,  které jsou a po několik let dále budou hlavním zdrojem  tvorby pracovních příležitostí v terciárním sektoru.  O rychlém mezisektorovém posunu zaměstnanosti následující  údaje:

Zaměstnanost podle národohospodářských sektorů (v%)

Sektor

1990

1991

1992

1993

1994

1995

primární

11.8

10.0

8.6

6.8

6.9

6.2

sekundární

45.3

46.5

44.8

44.6

42.2

41.5

terciární

42.9

43.4

46.6

48.6

50.9

52.3

Cena pracovní síly (úroveň mzdových nákladů)

Jednotlivé mzdové náklady jsou podle odhadu firmy  Plan-Econ v ČR o 15% nižší než v Polsku a o 25-30% nižší  než v Maďarsku. Činí nejvýše 20-35% odpovídajících  mzdových nákladů ve státech Evropské Unie. Tato situace  působí nejen jako komparativní výhoda české ekonomiky, ale  umožňuje taky zaměstnávat více pracovních sil.

Pokles celkové zaměstnanosti

 Mezi léty 1990 a 1995 se celkový počet nezaměstnaných  snížil o asi 9%. Míra ekonomické aktivity v české  ekonomice se posunula z extrémně vysoké úrovně do stavu  normálního v evropských ekonomikách. Snížení zaměstnanosti  bylo způsobeno především dvěma faktory:

  • zvýšil se počet žen na mateřské a další mateřské  dovolené a žen , které přestaly být ekonomicky aktivní,
  • snížil se počet pracujících důchodců.

Šedá ekonomika a práce v zahraničí

Podle kvalifikovaných odhadů je počet lidí činných v šedé  ekonomice zhruba 200-240 tis. V zahraničí pracuje asi 45 tis. českých občanů (tedy méně než 1% zaměstnaných). Šedá ekonomika a práce v zahraničí odlehčily situaci na trhu práce hlavně v letech 1991-1992, jejich vliv je v současnosti klesající.

Aktivní politika zaměstnanosti

V České republice byla od počátku transformace věnována  velká pozornost institucionální organizaci trhu práce.  V roce 1990 byla vybudována siť úřadů práce a přijata  základní opatření týkající se podpor v nezaměstnanosti  a aktivní politice zaměstnanosti. V České republice je  velký důraz kladen na aktivní řešení problémů více, než na  pouhé pasivní působení sociální sítě. Proto byl a je  kladen důraz na aktivní politiku zaměstnanosti - zahrnuje např. pomoc při tvorbě nových  pracovních příležitostí , financování tzv. veřejně  prospěšných prací a pomoc při zaměstnávání absolventů  škol.

Legislativní podmínky poskytování podpor v nezaměstnanosti

Jak bylo výše uvedeno, v České republice jsou tendence  vyhnout se "pastem" státu blahobytu. Proto byly v roce  1992 zpřísněny podmínky pro poskytování podpor  v nezaměstnanosti ( a v tomto smyslu byly upraveny i další  předpisy a zákony) s cílem tlačit nezaměstnané na aktivní  spolupráci s úřadem práce a vůbec na samostatnější řešení  své situace. To, že si okolo 60% nezaměstnaných nalezne  nové zaměstnání bez pomoci úřadu práce, svědčí nejen  o dostatečné nabídce volných pracovních míst, ale i o tom,  že institucionální podmínky v dobrém slova smyslu nutí  nezaměstnané k aktivnímu chování při hledání nového  pracovního místa.

Pružnost trhu práce

Snaha o udržení pružnosti práce má však širší záběr. Vláda se brání tlaku odborů na neúměrně vysoké stanovení výše minimální mzdy, což má vliv na růst nezaměstnanosti  zejména mladých lidí. Umírněnost mzdových požadavků odborů  je podporována i uplatňováním mzdové regulace. Též úpravami zákonů se vláda snaží vnášet pružnost  a odstraňovat strnulosti na trhu práce, které ve svém  důsledku vedou k vyšší nezaměstnanosti.

9.3    Vývoj a struktura zaměstnanosti v ČR v roce 1996 podle výsledků VŠPS

Počet osob s jediným nebo hlavním zaměstnáním dosáhl v roce 1996 5103 tis., z toho bylo 2 764 tis. mužů (54,2 %) a 2 339 tis. žen (45,8 %).

Nejvyšší dosažené vzdělání zaměstnaných (léto 1996)

Stupeň vzdělání

absolutně (tis.)

v %

základní

546,5

10,7

vyučení

2069,5

40,6

střední odborné

280,6

5,5

vyučení s maturitou

60,6

1,2

úplné střední odborné

1373,8

26,9

úplné střední všeobecné

223,8

4,4

vysokoškolské

544,3

10,7

bez vzdělání a nezjištěno

3,6

0,1

Celkem

5102,7

100,0

Počet nezaměstnaných vypočtený na základě výběrového šetření pracovních sil dosáhl v létě roku 1996 celkem 183 tis. osob,  mužů bylo 87 tis. (48 %) a žen 96 tis. (52%). Obecná míra nezaměstnanosti u mužů činila 3,1 % a u žen 3,9 %. Počet nezaměstnaných se změněnou pracovní schopností činil 25,4 tis. osob (13,9%) z celkového počtu nezaměstnaných.

Struktura nezaměstnaných podle vzdělání (léto 1996)

Stupeň vzdělání

abs. v tis.

%

specifická míra

základní bez vzdělání

66,1

36,1

10,7

vyučení

66,8

36,4

3,1

střední odborné

8,2

4,5

2,8

vyučení s maturitou

1,4

0,8

2,3

úplné střední odborné

29,8

16,3

2,1

úplné střední všeobecné

6,1

3,3

2,6

vysokoškolské

5

2,7

0,9

Celkem

183,4

100,0

3,5

Struktura nezaměstnaných podle věku (léto 1996)

Věková skupina

abs. (tis.)

%

specifická míra

15-19 let

2,5

15,6

15,4

20-24 let

24,8

13,5

3,7

25-29 let

26,4

14,4

4,3

30-34 let

20,6

11,2

3,2

35-39 let

19,1

10,4

3,1

40-44 let

18,1

9,9

2,4

45-49 let

18,7

10,2

2,4

50-54 let

10,7

5,8

1,9

55-59 let

7,6

4,1

2,7

60-64 let

6

3,3

5,7

65 a více let

2,8

1,5

3,9

Celkem

183,4

100,0

3,5

Nezaměstnaní podle délky hledání zaměstnání (léto 1996)

Období

abs. v tis.

%

do 1 měsíce

28,0

13,5

1 až 3 měsíce

24,5

13,4

3 až 6 měsíců

33,7

18,4

6 měsíců až 1 rok

44,2

24,1

1 až 2 roky

26,8

14,6

2 roky a více

29,3

16

Celkem

183,4

100,0

9.4    Vývoj nezaměstnanosti a volných pracovních míst podle statistiky úřadů práce

Vývoj počtu uchazečů o zaměstnání a míry nezaměstnanosti

 

počet uchazečů

míra nezaměstnanosti

31.12./1990

39 379

0,73

31.12./1991

221 749

4,13

31.12./1992

134 788

2,57

31.12./1993

185 216

3,52

31.12./1994

166 480

3,19

31.12./1995

153 041

2,93

31.12./1996

186 339

3,52

Vývoj počtu hlášených volných pracovních míst
a počtu uchazečů o zaměstnání na 1 hlášené volné pracovní místo

 

počet volných pracovních míst

uchazeči na 1 volné pracovní místo

31.12./1990

59 616

0,68

31.12./1991

48 402

4,58

31.12./1992

79 422

1,70

31.12./1993

53 938

3,43

31.12./1994

76 581

2,17

31.12./1995

88 047

1,74

31.12./1996

83 976

2,22

 

Regionální diference v nezaměstnanosti

Okresy s vysokou mírou nezaměstnanosti k 31. prosinci 2000

Okres

míra nezaměstnanosti

počet uchazečů na 1 volné pracovní místo

Most

21,5

41,5

Karviná

18,0

56,6

Bruntál

17,2

42,2

Louny

17,1

21,9

Teplice

17,0

45,8

Chomutov

16,9

31,3

Ostrava

16,6

26,1

Okresy s nízkou mírou nezaměstnanosti k 31. prosinci 2000

Okres

míra nezaměstnanosti

počet uchazečů na 1 volné pracovní místo

Praha- západ

2,8

1,5

Praha - východ

3,0

0,8

Mladá Boleslav

3,2

1,8

Praha

3,4

4,5

Benešov

3,5

2,3

Pelhřimov

4,0

4,9

Domažlice

4,2

2,4

Jindřichův Hradec

1,5

0,5

Zpět na OBSAH