Cílem analýzy ekonomických jevů a procesů bývá
zpravidla odhalení jejich úrovně a vývojových trendů, zjištění
jejich výkyvů a periodicity opakování odchylek. Jednou ze základních
a nejrozšířenějších metod identifikace a interpretace těchto stránek
ekonomických jevů a procesů je analýza časových řad.
Časovou řadu definujeme jako posloupnost pozorování
věcně a časově srovnatelných, která jsou jednoznačně uspořádána v
časové ose.
Při klasifikaci časových řad je zpravidla
rozlišujeme podle:
- časového hlediska rozhodného pro zjišťování údajů na:
- časové řady intervalové (intervalových ukazatelů)
- časové řady okamžikové (okamžikových ukazatelů)
- periodicity sledování na:
- časové řady dlouhodobé (roční a delší)
- časové řady krátkodobé (čtvrtletní, měsíční aj.)
- způsobu vyjádření
ukazatelů na:
- časové řady naturálních
ukazatelů
- časové řady peněžních ukazatelů
Zpracování kvalitní analýzy časové řady
často vyžaduje překonat mnohá úskalí, způsobená metodickými změnami
ve sledování ukazatelů, skokovými změnami hodnot ukazatelů, nedostatečnou
časovou délkou disponibilních ukazatelů. Přesto analýza časových řad
je jednou z nejfrekventovanějších metod makroekonomické analýzy. Je
také základní metodou pro velmi významnou oblast makroekonomických
analýz - konjunkturní analýzy.
Za hlavní smysl a cíl konjunkturní
analýzy je možno považovat sledování vývoje ekonomických ukazatelů
s cílem odhalit pravidelnost v jejich chování a umožnit
tak předvídání budoucího vývoje.
Tento úkol má makroekonomický
charakter, což znamená, že se při analýzách neobejdeme bez znalostí
ekonomické teorie, znalostí ekonomických zákonitostí a souvislostí.
Nutno však dodat, že konjunkturální analýza má také svůj statistický
rozměr.
Je pro nás také důležité vědět,
že z hlediska strategického rozhodování jsou pro nás rozhodující
poznatky o dlouhodobých vývojových tendencích (setrvačnost vývoje,
tempa změn), kdežto z hlediska rozhodování v krátkých horizontech
jsou důležitější informace týkající se výkyvů a zlomů ve vývoji či
fázi hospodářského cyklu, a to z toho důvodu, že chyba při bezprostředním
rozhodování může mít daleko větší dopad, než chyba při dlouhodobých
úvahách.
Dalším důležitým bodem, který
je třeba si uvědomit je, že ekonomiku nemůžeme chápat jako mechanizmus,
v němž se výsledky dostavují dle toho, jakou konfiguraci a sílu
mají příslušné podněty. Je nutno brát v úvahu, že vedle deterministických
složek působí v ekonomice také významné stochastické vlivy.
Stochastická složka se projevuje např.:
- nestabilitou ukazatelů,
-
odchylkami od modelových parametrů,
- reakcí ukazatelů na nahodilé podněty,
apod.
Dochází zde také k nesouhlasu
ve vývoji cyklu časových řad u nichž bychom očekávali, že spolu budou
ekonomicky souviset. Je tedy jasné, že pro naše další počínání bude
mít velký význam problematika hospodářských cyklů.
Řešení úloh konjunkturní analýzy
je neodmyslitelně spjato s problematikou hospodářských cyklů,
tj. s vysvětlením příčin způsobujících výkyvy makroekonomických
agregátů, cen, nezaměstnanosti a podnikatelských zisků.
Pod pojmem hospodářský
cyklus chápeme víceméně pravidelné střídání expanze (zotavení)
a kontrakce (recese) ekonomické aktivity kolem dráhy trendového růstu.
Na vrcholu daného cyklu je ekonomická aktivita vzhledem k trendu
vysoká, kdežto v sedle cyklu je dosaženo spodního bodu ekonomické
aktivity.
Trendová dráha
HDP je dráha, po níž by se HDP měl pohybovat, kdyby byly výrobní faktory
plně (optimálně) využívány. Výstup se vždy nenachází na trendové hodnotě,
ale dá se říci, že spíše kolem daného trendu osciluje. Odchylku daného
výstupu od trendu pak nazýváme mezerou výstupu. Touto mezerou se měří
rozdíl mezi skutečným výstupem a potenciálním výstupem.
Mezera výstupu = potenciální výstup - skutečný výstup
Mezera výstupu nám pak umožní
měřit velikost cyklických odchylek výstupu
od potenciálního,
resp. trendového výstupu. Tato mezera se zvětšuje v průběhu recese
(zvyšuje se nezaměstnanost, skutečný výstup klesá pod potenciální,
kdežto v období kdy dochází k expanzi se rozdíl mezi skutečným
a potenciálním výstupem zmenšuje.
Empirické výzkumy nám ukazují,
že žádné dva hospodářské cykly nejsou zcela shodné. Přesto je možno
říci, že konkrétní cykly mohou mít i řadu společného. Právě tyto společné
rysy pak zaslouží naši pozornost, neboť jsou vodítkem pro předpovědi
průběhu jednotlivých cyklů. Musíme též brát v úvahu, že výkyvy
mají často dosti značné dopady na prosperitu země, finanční situaci
podnikatelské sféry a hospodářské vztahy se zahraničím. Z těchto
důvodů je předvídání průběhu cyklu a především jednotlivých bodů obratu
důležitou úlohou makroekonomických analýz.
Výdaje, které firmy vynaloží
na konjunkturní analýzy mají prokazatelnou návratnost a bezprostřední
praktický efekt. Také zájmem vlády je předvídání průběhu hospodářských
cyklů v situaci, kdy chtějí mít ve svém programu realizaci opatření
k utlumení hospodářských výkyvů a intervenční politiku ve prospěch
stability prostředí pro podnikání.
Nejznámější ekonomické teorie
týkající se hospodářských cyklů jsou:
1. monetární teorie - spojující
vznik cyklů s expanzí úvěrů, vyvolanou omezením úrokové míry
a s následnou expanzí peněz,
2. inovační teorie - založená
na tom, že cyklické chování zaviňuje nerovnoměrné rozdělení inovací
a nakupení významných technologických a výrobkových obměn do určitých
období,
3. teorie podspotřeby - vychází
z předpokladu, že výkyvy jsou způsobeny asymetrií důchodů a z toho
vyplývající asymetrií investic.
Existují určité rozdíly v pohledu
na mechanizmus hospodářských cyklů související s faktory, které
v současné době modifikují vzájemné vztahy agregátní nabídky
a poptávky a jejich dopady na hospodářský cyklus. Dělíme je do dvou
kategorií:
1.
faktory zmírňující ekonomické
důsledky cyklických výkyvů:
-
roste podíl terciárního sektoru, který
je méně citlivý vůči cyklickým výkyvům,
- dochází k větší diverzifikaci odvětvových
činností ®
pokles dopadu recese na ekonomiku,
- pohyb cen v recesi nereaguje na
pokles poptávky ® pokles zisku dán poklesem výroby,
- úroveň mezd v depresi neklesá ® neklesá ani spotřeba,
-
řízení zásob snižuje dopad tohoto faktoru
na finanční situaci.
1.
faktory prohlubující ekonomické
důsledky cyklických výkyvů:
- růst vnitřního dluhu zužuje prostor pro
státní výdaje,
- vysoká nezaměstnanost omezuje stimulační
účinky soukromé spotřeby, atd.
Kvantitativní přístupy používané
k rozpoznávání, deskripci a předvídání cyklů mohou být dvojí:
1. Přístup vycházející z poznatků ekonomické
teorie o příčinách a mechanizmu hospodářských cyklů, který
usiluje o vytvoření komplexního (zpravidla ekonometrického) modelu
makroekonomického vývoje. Využívá se pro odvozování budoucího vývoje
makroekonomických ukazatelů reprezentujících chování cyklu.
2. Přístup pragmatický, charakteristický
pro konjunkturní analýzu. Usiluje o krátkodobý ekonomický výhled,
potřebný při rozhodování o úvěrech, zakázkách, investicích apod. Využívá
pečlivě vybraných faktorů spjatých s vývojem ekonomické aktivity
v horizontu nejbližších měsíců. Cílem tohoto přístupu je předpověď
změn a jejich časové určení, tj. určení bodu v němž se dnes ekonomika
nachází a určení fáze nejbližšího období jako recese, expanze, horního
či dolního bodu obratu. Těmito indikátory, jsou různé typy hospodářských
barometrů, jejichž chování signalizuje změny v ekonomice. V tomto
přístupu hraje významnou úloha statistika.
Obsahová stránka konjunkturní
analýzy je určena okruhem cílů, které má plnit v hodnocení ekonomického
vývoje a které jsou spjaty s předpovědi budoucího vývoje. Od
běžných přístupů k makroekonomické analýze odlišuje konjunkturní
analýzu právě rozšíření záběru na identifikaci hospodářského cyklu
a na určení vývoje v nejbližších měsících.
Periodicky organizované konjunkturní
analýzy prováděné specializovanými institucemi mají pevnou strukturu
odpovídající těmto základním funkcím ve vztahu k uživatelům:
1. funkce informativní
- vychází z toho, že uživatel očekává jakýsi standardní okruh
dat o makroekonomickém vývoji, obsahující srovnání hodnoceného období
s minulostí případně s vývojem v jiných zemích. Pracuje
se zde s mezinárodně metodicky sjednocenými typy ukazatelů. K získávání
dat jsou využívány především oficiální informační zdroje s maximálním
přizpůsobením pravidelnosti a podrobnosti daných údajů potřebám zkoumání.
V této souvislosti využíváme termín konjunkturní ukazatele, které
se týkají čtyř základních oblastí: produkce, cen, zaměstnanosti a
vnějších ekonomických vztahů.
Mimo tyto konvenční ukazatele
používá konjunkturní analýza také řadu dalších informací a ukazatelů,
které přispívají k diagnóze ekonomiky. Mezi ně patří zejména
údaje o faktorech chování konjunkturních ukazatelů (údaje o živnostenském
podnikání, evidence daňových institucí apod.) či ukazatele získané
prostřednictvím speciálních konjunkturních anket a manažerů podniků.
Cílem konjunkturní analýzy je
zařadit ekonomický vývoj do souvislosti s průběhem hospodářského
cyklu ® stav hospodářské konjunktury
bude jednoznačně klasifikován.
2. funkce klasifikační - klasifikace
stavu ekonomiky předpokládá pečlivé vyhodnocení všech průvodních jevů.
Řada náznaků se vyvíjí rozporně a neposkytuje nám jednoznačný obraz.
Musíme zde vycházet také z toho, že chování ekonomických subjektů
je velmi citlivé na impulsy z politického vývoje, vnějších ekonomických
vztahů či hospodářské politiky.
Základním kritériem podle něhož
posuzujeme vývoj ekonomiky je chování hrubého domácího produktu. Tento
přístup se však vyznačuje několika problémy, mezi něž patří:
- komplikace spojené se sledováním vývoje
HDP za úsek kratší než jeden rok,
- nepřesnosti v odhadech některých
položek,
- nepřesnosti způsobené zpožděním některých informací,
Z těchto důvodů je zde snaha
o nalezení nějaké jiné míry, jako jsou např. různé hospodářské barometry,
jež zpravidla syntetizují několik ukazatelů do jedné veličiny.
Využívány jsou především takové
ukazatele, jejichž zjišťování není vázáno na zpracování rozsáhlých
souborů a na realizace vyčerpávajících šetření.
3. funkce prognostická - je
z hlediska uživatelů to nejdůležitější ® dává signály pro podnikatelské
aktivity, o opatřeních pro utlumení negativních efektů hospodářských
cyklů, o orientaci zahraničního obchodu. Ekonomické prognózy jsou
nejproblematičtějším místem v ekonomickém rozhodování. Hlavní
oporou jsou analýzy minulého vývoje a odhady konfigurace budoucích
faktorů.
Konjunkturní zkoumání musí zahrnovat
takový okruh ukazatelů, aby na základě jejich chování bylo možno určit
v kterém bodě hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Konjunkturní
indikátory se mohou vztahovat:
- k ekonomice jako celku,
- k záměrně vybraným prvkům (produkce,
investice, ...),
- k částem (obor, odvětví, region).
Určení toho, čeho se budou
indikátory týkat, pak závisí na bezprostředním cíli analýzy. Významný
je taktéž charakter daných nástrojů makroekonomické politiky a výsledky
jejich realizace.
Konjunkturní ukazatele můžeme
v rámci standardního systému rozdělit do několika oblastí:
1. ukazatele produktu - HDP, resp. HNP,
odvětvové ukazatele produkce, ukazatel složek AS a AD,
2. ukazatele trhu práce - celková zaměstnanost,
zaměstnanost dle odvětví, míra nezaměstnanosti, využití pracovních
zdrojů,
3. ukazatele cenové úrovně vstupů a výstupů
- inflace, nominální a reálné peněžní ukazatele, směnné relace, úrokové
sazby, burzovní kurzy,
4. ukazatele vnějších ekonomických vztahů
- zahraniční obchod, obchodní a platební bilance, vnější zadluženost.
Jak je vidět, těžištěm konjunkturních
analýz nemůže být hodnocení vývoje jen pomocí několika základních
makroagregátů - došlo by k neakceptovatelnému zúžení záběru konjunkturního
zkoumání.
Navíc, statisticky sledované
základní agregáty nebývají k dispozici v měsíčních a často
ani čtvrtletních průřezech. Nehledě na to, že tento druh údajů má
většinou příliš velké zpoždění. Je však pravdou, že na druhé straně
hrají významnou roli při výběru informací a dalších ukazatelů.
Analýza výroby
vychází z makroekonomické teorie, ale využívá především metod
empirické analýzy.
Z teoretických otázek, na
které je třeba získat odpověď, jsou důležité zejména tyto:
- co
určuje úroveň a tempo růstu potenciálního produktu,
což je otázka teorie růstu. Růstové teorie se orientují především na nabídkovou stranu ekonomiky;
- co určuje úroveň skutečného produktu v relaci k potenciálnímu, což je otázka stabilizační teorie a teorie určování důchodů. Zde hraje určující úlohu poptávková strana ekonomiky.
Růst výroby (do značné míry určující i celkový
ekonomický růst) je zpravidla pokládán za jeden z dominantních
cílů hospodářské politiky. To má několik důvodů:
- růst
výroby je zpravidla spojen s růstem spotřeby,
tedy s rostoucí životní úrovní a celkovým blahobytem obyvatel
dané země,
- růst
výroby je v úzké vazbě s růstem investic,
na nichž závisí nejen ekonomický růst, ale i růst národního majetku,
- růst
výroby vytváří tlak na lepší využití výrobních zdrojů
země, což také vede k vytváření nových pracovních příležitostí,
Tíživý problém současného světového
hospodářského rozvoje představuje vysoká míra nezaměstnanosti. Proto
je věnováno studiu závislosti mezi růstem výroby a růstem zaměstnanosti
stále více pozornosti. Ukazuje se, že teprve růst HDP ve výši 2,5
- 3 % může vést ke snížení nezaměstnanosti.
Reálný
růst HDP (průměrný roční růst)
| |
1961 - 70
|
1971 - 80
|
1981 - 90
|
1991 - 95
|
|
OECD
celkem
|
-
|
3,3
|
2,8
|
1,9
|
|
EHS (12 zemí)
|
4,8
|
3,0
|
2,4
|
1,5
|
Růst reálného hrubého
domácího produktu
(meziroční změna v %)
| |
1991
|
1992
|
1993
|
1994
|
1995
|
|
OECD
celkem
|
1,0
|
1,6
|
1,2
|
2,9
|
2,7
|
|
Evropská unie
|
1,6
|
1,0
|
-0,6
|
2,7
|
3,0
|
|
USA
|
-0,6
|
2,3
|
3,1
|
4,1
|
3,2
|
|
Japonsko
|
4,3
|
1,1
|
-0,2
|
0,6
|
1,3
|
|
Německo
|
5,0
|
2,2
|
-1,1
|
2,9
|
2,9
|
|
Velká Britanie
|
-2,0
|
-0,5
|
2,2
|
3,8
|
3,4
|
|
Finsko
|
-7,1
|
-3,6
|
-1,6
|
3,9
|
4,8
|
|
Řecko
|
3,2
|
0,8
|
-0,5
|
1,5
|
1,9
|
Analýza výroby zkoumá tempa ekonomického
růstu, změny ve struktuře výroby a faktory, které na růst a strukturální
změny působily. Nedává odpověď na otázku, jaká je produkční výkonnost
ekonomiky měřená objemem výroby v přepočtu na jednoho obyvatele
(jakási celková produktivita práce).
Obecně platí, že čím je vyšší
produktivita práce v určité zemi a čím větší hodnota produktu
připadá na 1 obyvatele, tím je tato země zpravidla bohatší a ekonomicky
rozvinutější.
Hrubý
domácí produkt na 1 obyvatele
je pokládán za ukazatele, který nejlépe vyjadřuje ekonomickou úroveň
země.
Dvě země, které mají stejnou
úroveň výroby na 1 obyvatele, však nemusí mít i stejnou životní úroveň.
Úroveň výroby na 1 obyvatele je však zpravidla určující.
Podle „Atlasu“ světové banky
z roku 1993 byla ekonomická úroveň vybraných zemí světa v letech
1990 a 1991 měřená ukazatelem HDP na 1 obyvatele v USD podle
směnného kurzu tato:
| |
1990
|
1991
|
|
Rakousko
|
19 000
|
20 380
|
|
Belgie
|
17 580
|
19 300
|
|
Brazílie
|
2 680
|
2920
|
|
Kanada
|
20 380
|
21 260
|
|
Československo
|
3 190
|
2 450
|
|
Francie
|
19 590
|
20 600
|
|
SRN (staré spolkové země)
|
22 360
|
23 650
|
|
Řecko
|
6 010
|
6 230
|
|
Maďarsko
|
2 780
|
2 690
|
|
Itálie
|
16 880
|
18 580
|
|
Japonsko
|
25 840
|
26 920
|
|
Mexiko
|
2 490
|
2 870
|
|
Holandsko
|
17 570
|
18 560
|
|
Portugalsko
|
4 950
|
5 620
|
|
Rumunsko
|
1 620
|
1 340
|
|
Rusko
|
3 430
|
3 220
|
|
Španělsko
|
11 010
|
12 460
|
|
Švédsko
|
23 780
|
25 490
|
|
Švýcarsko
|
32 250
|
33 510
|
|
Velká Británie
|
16 080
|
16 750
|
|
USA
|
21810
|
22560
|
Analýza makroekonomické poptávky
je úzce spojena s analýzou výroby, protože v tržních ekonomikách
je růst výroby podmíněn růstem efektivní poptávky.
V tržní ekonomice poptávka
hraje hlavní úlohu při determinování produktu. Tržní a cenový mechanizmus
umožňuje velmi pružné přizpůsobení nabídky poptávce.
Národohospodářská poptávka
má čtyři hlavní komponenty:
-
Soukromou spotřebu
-
Veřejnou spotřebu
-
Investice
-
Čistý vývoz
V makroekonomické analýze
hledáme odpověď zejména na tyto otázky:
- Jaká je váha jednotlivých komponent v agregátní poptávce?
- Jaký je vývoj jednotlivých složek poptávky a které hlavní faktory na tento
vývoj působily?
- Jaký vliv měly změny jednotlivých složek poptávky na růst HDP?
Podíl
hlavních složek poptávky na HDP (rok
1994, v % běžných cen)
| |
Soukromá spotřeba
|
Veřejná spotřeba
|
Hrubá tvorba fix. kapitálu
|
Čistý vývoz
|
|
USA
|
67,7
|
17,1
|
16,2
|
-1,2
|
|
Japonsko
|
57,7
|
9,6
|
30,1
|
2,3
|
|
Německo
|
58,0
|
19,7
|
22,2
|
0,3
|
|
V. Británie
|
64,2
|
22,0
|
15,1
|
-1,3
|
|
Rakousko
|
55,2
|
19,2
|
18,9
|
1,1
|
|
Francie
|
60,9
|
19,3
|
18,9
|
2,2
|
|
Řecko
|
72,3
|
19,1
|
17,2
|
-9,9
|
|
Švédsko
|
54,9
|
28,0
|
14,3
|
3,6
|
Soukromá spotřeba je součástí finální spotřeby
a zahrnuje spotřebu výrobků a služeb domácností a soukromých neziskových
institucí, které slouží domácnostem. Je hrazena z disponibilních
důchodů domácností a výše zmíněných neziskových institucí.
Soukromá spotřeba má v celkové
makroekonomické poptávce největší váhu a její změny bývají zpravidla
určující pro změny výroby. Vývoj nominální soukromé
spotřeby závisí tedy na vývoji disponibilních důchodů obyvatelstva
a na sklonu k úsporám. Rozhodující pro reálné změny
soukromé spotřeby je kromě vývoje disponibilních důchodů domácností
a úspor i vývoj spotřebitelských cen.
Agregátní poptávka domácností
má tak velký vliv na průběh hospodářského cyklu. Fáze ekonomického
oživení je zpravidla doprovázena růstem spotřebitelské poptávky, zatím
co v době recese soukromá spotřeba klesá či stagnuje.
Růst blahobytu a životní úrovně
patří mezi dlouhodobé cíle hospodářské politiky většiny demokraticky
zvolených vlád na světě.
V poválečném hospodářském
vývoji vyspělých tržních ekonomik můžeme pozorovat rychlý růst
soukromé spotřeby ve „zlatém období 50. až 60. let. Na počátku 90.
let se růst soukromé spotřeby opět zpomalil a některé země dokonce
zaznamenaly její absolutní pokles.
Na zpomalení růstu soukromé spotřeby
ve vyspělých tržních ekonomikách na počátku 90. let působil pomalý
růst důchodů domácností, zejména v důsledku stagnující ekonomiky
a klesající zaměstnanosti. K tomu přistoupil i zvýšený sklon
k úsporám.
V zemích bývalého socialistického
tábora byl růst osobní spotřeby pokládán za jeden z prioritních
cílů hospodářské politiky. Kvantitativní růst osobní spotřeby byl
podle oficiálních statistik v poválečném období velmi rychlý,
ale postupně se zpomaloval a v 80. letech ve většině centrálně plánovaných
ekonomik přešel do stagnace.
V období přechodu k tržní
ekonomice většina zemí střední a východní Evropy provádí rozsáhlou
liberalizaci cen, která je většinou doprovázena restriktivní makroekonomickou
politikou.
Vývoj soukromé spotřeby v zemích
střední Evropy je patrný z následující tabulky:
Reálná soukromá spotřeba (roční
tempa růstu %)
| |
1991
|
1992
|
1993
|
1994
|
|
Bulharsko
|
-8,4
|
-9,2
|
-2,5
|
2,0
|
|
Česká republika
|
-28,5
|
15,1
|
2,9
|
5,3
|
|
Maďarsko
|
-5,6
|
-1,3
|
1,4
|
2,0
|
|
Polsko
|
6,6
|
2,0
|
5,5
|
0,0
|
|
Rumunsko
|
-16,2
|
-7,4
|
-3,6
|
+5,3
|
|
Slovensko
|
-28,2
|
-2,7
|
1,2
|
-2,1
|
|
Slovinsko
|
x
|
-6,5
|
12,5
|
2,7
|
Soukromá
spotřeba silně klesá v letech, kdy dochází k liberalizaci
cen, která je zpravidla doprovázená restriktivní důchodovou politikou.
Např. zhruba 16 % pokles soukromé spotřeby byl zaznamenán v Polsku
1990. V Bulharsku, Československu a Rumunsku dochází k hlubokému
poklesu soukromé spotřeby o rok později. Celkově byly náklady transformace
měřené poklesem soukromé spotřeby značné.
Souvislosti mezi vývojem příjmů
obyvatelstva, cen a soukromé spotřeby v ČR ukazuje následující
tabulka:
| |
1990
|
1991
|
1992
|
1993
|
1994
|
1995
|
|
Peněžní příjmy obyvatelstva
|
8,4
|
17,7
|
17,7
|
27,6
|
19,4
|
18,7
|
|
Spotřebitelské ceny
|
9,7
|
56,6
|
11,1
|
20,8
|
10,2
|
9,1
|
|
Reálné příjmy obyvatelstva
|
-1,2
|
-24,8
|
5,9
|
5,6
|
8,3
|
8,8
|
|
Soukromá spotřeba
|
4,4
|
-28,5
|
15,1
|
2,9
|
5,3
|
6,9
|
Vývoj spořivosti je možné
měřit různými způsoby:
-
mírou korunových úspor
-
mírou spořivosti
- celkovou mírou úspor
Míra korunových úspor - vyjadřuje přírůstek
celkových korunových úspor (nejen vkladů, ale i hotovostí držených
obyvatelstvem) v % z celkových peněžních příjmů obyvatelstva.
Míra spořivosti - ukazuje, jakou část (v
%) disponibilních peněžních důchodů obyvatelstva představuje přírůstek
korunových vkladů.
Celková míra úspor - vypočítá se jako přírůstek
korunových úspor, včetně přírůstku vkladů na devizových účtech, přírůstku
peněžních prostředků investovaných do nákupu cenných papírů a přírůstku
investic do kupónové privatizace v % z celkových peněžních příjmů
obyvatelstva.
Tvorba úspor obyvatelstva závisí
na řadě faktorů, zejména však na úrokových sazbách z vkladů ve
vztahu k míře inflace. Míra úspor je v ČR od roku 1993 poměrně
stabilní a pohybuje se kolem 11 % (v % z disponibilních důchodů).
Příjmy obyvatelstva se skládají
z různých druhů příjmů a na jejich vývoj působí nejrůznější faktory.
Nejvýznamnější jsou však pracovní důchody (mzdy) a sociální důchody.
Vládní hospodářská politika musí
zvažovat růst spotřebitelské poptávky daný růstem mezd z hlediska
jejího vlivu na růst výroby, ale i nebezpečí vyplývající z růstu
mezd pro růst inflace.
Analýza spotřeby se neomezuje
jen na její celkovou výši, ale zkoumá i změny její struktury i její
sociální aspekty.
Veřejná spotřeba je převážně
financována ze státního rozpočtu a s poklesem úlohy státu její
podíl na národohospodářské poptávce může mírně klesat.
Vývoj ve většině vyspělých tržních
ekonomik však ukázal, že je velmi obtížné dosáhnout přebytkový rozpočet
zejména proto, že většina rozpočtových výdajů je nepružná a obtížně
se snižuje. V zemích OECD vnitřní zadluženost dosáhla v roce
1993 65 % HDP. V důsledku pokračujících rozpočtových deficitů
se vnitřní zadluženost bude zřejmě dále zvyšovat, Tím se zmenšuje
prostor pro stimulaci ekonomického růstu fiskální politikou. Snaha
o konsolidaci státních rozpočtů se odrazila ve zpomalení růstu reálné
veřejné spotřeby v západních zemích. Omezení nákupu zboží i snaha
snížit zaměstnanost a tím i mzdové náklady veřejného sektoru se odrazila
v klesajícím růstu veřejné spotřeby, jak ukazuje horní část následující
tabulky. Spodní část tabulky pak ukazuje jak tento vývoj probíhal
v tranzitních ekonomikách.
Reálná
veřejná spotřeba (roční růst %)
| |
1990
|
1991
|
1992
|
1993
|
1994
|
|
USA
|
3,1
|
1,2
|
-0,7
|
-0,8
|
-0,7
|
|
Japonsko
|
1,9
|
1,6
|
2,7
|
1,7
|
2,8
|
|
Německo
|
2,2
|
0,3
|
4,5
|
-1,2
|
1,2
|
|
Francie
|
2,1
|
2,8
|
3,4
|
3,3
|
1,0
|
|
Velká Británie
|
2,5
|
2,6
|
0,0
|
1,0
|
1,6
|
|
Evropská Unie
|
2,3
|
2,1
|
2,2
|
0,9
|
0,9
|
|
OECD celkem
|
2,8
|
1,8
|
1,2
|
0,5
|
0,5
|
| |
|
|
|
|
|
|
Bulharsko
|
x
|
-7,8
|
53,5
|
-21,6
|
-16,9
|
|
ČR
|
x
|
-9
|
-3,1
|
-0,1
|
-2,3
|
|
Maďarsko
|
x
|
-2,7
|
3,9
|
30,5
|
x
|
|
Polsko
|
x
|
9,5
|
7,1
|
4
|
2
|
|
Rumunsko
|
x
|
8,4
|
1,8
|
10,8
|
1,7
|
|
Slovensko
|
x
|
-17,8
|
38,8
|
4,6
|
-0,8
|
|
Slovinsko
|
x
|
x
|
8,5
|
9
|
5
|
Situace v tranzitních ekonomikách
je komplikována tím, že v počáteční fázi transformace bývalých
centrálně plánovaných ekonomik na ekonomiky tržní se za prioritní
cíl pokládá makroekonomická stabilizace, která by měla vést ke snížení
míry inflace. K tomu slouží restriktivní důchodová, monetární
a fiskální politika. Rozpočtové výdaje (v reálném vyjádření, tzn.
po promítnutí vlivu růstu cen) se snižují a veřejná spotřeba klesá.
Na rozdíl od spotřeby podléhají
investice (vč. přírůstku zásob) větším výkyvům v závislosti na
průběhu hospodářského cyklu a jejich vliv na změny výroby může být
negativní (v obdobích, kdy objem investic
klesá) i výrazně pozitivní (v době optimistických očekávání, kdy se
rychle zvyšuje objem investic).
Při analýze investic musíme mít
na paměti, že hrubé investice v systému národního účetnictví
obsahují dvě složky, které se liší svojí funkcí i vývojem: hrubou
tvorbu fixního kapitálu a přírůstek zásob.
Investice do fixního kapitálu hrají určující
úlohu z hlediska střednědobého a dlouhodobého růstu.
Vývoj investic je cyklický a
výkyvy ve změnách investic mohou být poměrně značné. Vývoj ve vybraných
vyspělých tržních ekonomikách ukazuje následující tabulka:
Reálné
investice do fixního kapitálu (meziroční
změna v %)
| |
1990
|
1991
|
1992
|
1993
|
1994
|
|
USA
|
-1,8
|
-7,6
|
5,5
|
11,3
|
12,3
|
|
Japonsko
|
8,8
|
3,7
|
-1,1
|
-1,8
|
-2,3
|
|
Německo
|
8,5
|
5,8
|
4,2
|
-4,5
|
4,3
|
|
Francie
|
2,8
|
0,0
|
-3,1
|
-5,8
|
1,1
|
|
Velká Británie
|
-3,5
|
-9,5
|
-1,2
|
0,3
|
3,2
|
|
Evropská Unie
|
3,9
|
-0,6
|
-0,9
|
-6,2
|
2,2
|
|
OECD
celkem
|
2,4
|
-2,5
|
1,7
|
2,0
|
5,4
|
Silný pokles investic v zemích
střední a východní Evropy v letech 1990 1993 byl důsledkem restriktivní
makroekonomické politiky a celkové nejistoty spojené s přechodem
k tržní ekonomice. Obnovení růstu investic je tak významným indikátorem
obnovené důvěry investorů, ale především faktorem, který může vést
k dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu.
Růst investic může být podporován
mnoha způsoby:
- zvýšením výdajů na investice ze státního rozpočtu, zvláště do infrastruktury,
- uvolněním restriktivní monetární a úvěrové politiky a snížením úrokové
míry,
- rychlou privatizací, protože podniky, které teprve očekávají privatizaci,
budou odkládat investiční rozhodnutí až po vyjasnění vlastnických
vztahů,
- snížením daňového zatížení firem, především pak těch, které investují,
- rozvojem kapitálového trhu,
- zvýšeným přílivem zahraničního kapitálu, zvláště v těch zemích, kde
domácí úspory jsou nedostatečné.
Protože zkoumáme reálné změny
tvorby a užití HDP, pak i v případě zahraničního obchodu jde
o změny reálných vývozů a dovozů (hodnota vývozů a dovozů v běžných
cenách převedená do stálých cen pomocí cenových indexů vývozu a dovozu).
Reálný růst čistých vývozů může
být významným faktorem urychlujícím růst HDP, nemluvě již o tom, že
předstih vývozů před dovozy zpravidla vytváří příznivou situaci v obchodní
a platební bilanci země. Ve většině západoevropských zemí však změna
reálných čistých vývozů nehrála významnější roli jako faktor ekonomického
růstu. Avšak existovaly i takové země jako např. Irsko, Finsko, Španělsko
a Švédsko, u nichž růst čistého vývozu přispěl k růstu HDP.
Změny v dovozech jsou silně
závislé na změnách ve výrobě a proto jejich průběh silně koreluje
s vývojem HDP. Mezi jednotlivými zeměmi však existují značné
rozdíly.
Ve většině zemí střední a východní
Evropy chybí statistické informace o zahraničním obchodě, které by
byly konzistentní se systémem národního účetnictví a které by umožňovaly
výpočet vlivu čistého vývozu na růst HDP.
Je třeba si uvědomit, že metody
standardní makroekonomické analýzy nemusí dostatečně vysvětlovat nestandardní
informaci v zemích, které přecházejí na tržní ekonomiku. To se
týká i vlivu zahraničního obchodu.
Růst vývozu představuje zpravidla
významný stimul ekonomického růstu, zvláště v malých otevřených
ekonomikách, mezi něž ČR patří. Opatření hospodářské politiky, která
by podpořila růst vývozu mohou sehrát významnou úlohu při stimulaci
hospodářského růstu.
Zvýšení čistých vývozů lze dosáhnout
i snížením dovozů. I to je cesta, která podporuje domácí výrobu. Poznatky
teorie, ale i historická zkušenost však ukazuje, že protekcionizmus
v zahraničním obchodě má škodlivé účinky.
Rozdělení 200 zemí
světa do skupin podle HNP na 1 obyv.
(dle
Světové banky)
|
HNP na 1 obyv. 1991
|
Počet zemí
|
Obyvatelstvo v mil. 1991
|
F HNP na 1 obyv.
|
|
Méně než 500
|
43
|
2 857
|
330
|
|
500 - 1499
|
44
|
612
|
820
|
|
1500 - 3499
|
46
|
985
|
2500
|
|
3500 - 5999
|
14
|
22
|
5180
|
|
600 a více
|
53
|
896
|
19 710
|
|
Svět
|
200
|
5 372
|
4 030
|
Polovina obyvatel země v roce 1991 žila
ve velmi chudých rozvojových zemích, kde HNP na 1 obyvatele dosahoval
v průměru 330 US dolarů. Ve skupině nejbohatších zemí byl téměř
60x větší.
Uvedená čísla, ukazují ohromné
rozdíly ve výši HNP na 1 obyvatele v US dolarech. To v mnoha
případech neodpovídá reálné situaci. Problém spočívá mimo jiného v přepočítacích
kurzech, jimiž se národní měny převádí do US dolarů.
V praxi mezinárodního srovnávání
ekonomické úrovně různých zemí se začaly používat tři metody:
- metoda parity kupní síly,
která rozkládá HDP do komponent a přeceňuje každou komponentu průměrnou
světovou cenou, která odráží mezinárodní kupní sílu,
- metoda fysických ukazatelů
je založena na pozorování, že úroveň důchodu a produktu jednotlivých
zemí je v korelaci s úrovní výroby a spotřeby různých výrobků
a služeb, které mohou být vyjádřeny ve fysických (nepeněžních) jednotkách,
- „zkratová metoda“
- úprava tržního kurzu, která bere v úvahu odchylku tržního kurzu
od parity kupní síly (zpravidla prováděná pro léta, v nichž není
prováděna analýza podle parity kupní síly).
Zatím co oficiální směnný kurz představuje poměr, v jaké se jednotlivé
měny mezi sebou směňují na peněžním trhu, parita vyjadřuje objem statků
a služeb, které si lze za stejný počet každé z měnových jednotek
koupit. Podle definice OECD je parita kupní síly takový kurz měn,
který eliminuje rozdíly v cenových úrovních různých zemí.
Metodu lze shrnout takto:
- HDP každé země se rozdělí do řady homogenních
zbožových skupin,
- vypočítají se průměrné ceny zboží u každé
skupiny a zjistí se koeficienty, které vyjadřují relace cen v různých
zemích,
- národní ceny se převedou do mezinárodně
srovnatelných hodnot pomocí těchto koeficientů. Výsledek pak vyjadřuje
„reálné“ hodnoty na rozdíl od „nominálních“ hodnot v národních
měnách. Reálná hodnota HDP se pak dostane jako souhrn reálných hodnot
jednotlivých zbožových skupin.
Rozdělení HDP do zbožových skupin vychází ze strany užití (soukromá spotřeba,
veřejná spotřeba, investice a čistý vývoz).
Propočty parity kupní síly ukázaly, že zatím co ve vyspělých tržních ekonomikách
se parita kupní síly příliš neliší od oficiálních kurzů měn, v méně
rozvinutých ekonomikách tyto odchylky mohou být značné.
Podle guvernéra ČNB J. Tošovského
se poměr mezi nominálním kurzem a paritou kupní síly v roce 1993
rovnal koeficientu 2,9.
Podle studie J. Vanouse dosahoval
v roce 1989 HDP na 1 obyvatele:
|
Albánie
|
1 250
|
|
Bulharsko
|
5 710
|
|
Československo
|
7 880
|
|
Maďarsko
|
6 110
|
|
Polsko
|
4 570
|
|
Rumunsko
|
3 450
|
|
Slovinsko
|
12 520
|
|
Sovětský svaz (bývalý)
|
5 000
|
Parita odráží rozdílnost národních a světových cen v souhrnu všech
složek užití HDP (soukromá a veřejná spotřeba, investice a čistý vývoz).
Obecně se má za to, že celková parita kupní síly (na úrovni HDP) je
vyjádřením kupní síly dané měnu vůči jiné měně (na př. US dolaru).
Srovnání parity kupní síly s oficiálním směnným kurzem odráží
relativní cenovou úroveň dané země. Cenová úroveň je nízká v případě,
kdy parita kupní síly je nižší než směnný kurz a naopak.
Původně vznikla jako „náhradní metoda“, která umožňovala alespoň přibližně
vyčísli HDP na 1 obyvatele, zejména v těch zemích, které nepoužívaly
systém národního účetnictví. Metoda je založena na poznání, že úroveň
důchodu a produktu (jak v čase, tak v různých zemích) je
v poměrně úzké korelaci s úrovní výroby či spotřeby různých
výrobků a služeb, která může být vyjádřena ve fyzických či nepeněžních
jednotkách.
Použití metody fyzických ukazatelů
v mezinárodním srovnávání ekonomické úrovně země má za sebou
již delší historii. Rozsáhlejší projekty v tomto směru vypracovala
zejména Evropská hospodářská komise OSN v Ženevě. Projekt z období
let 1950 - 1973, zahrnoval 30 zemí a bylo v něm použito 30 fyzických
ukazatelů. Poslední projekt mezinárodního srovnávání úrovně HDP zahrnuje
66 zemí a používá 47 fyzických ukazatelů.
Ukazatelé pokrývají širokou škálu
ekonomických činností od zemědělství až po zdravotnictví. Jako příklad
některé z nich: zaměstnanost v zemědělství, počet přepravených
cestujících v letecké dopravě, zaměstnanost v obchodě, celková
spotřeba elektřiny, spotřeba oceli, počet vědců a inženýrů, spotřeba
potravin a předmětů dlouhodobé spotřeby, počet telefonů na 1000 obyvatel,
výdaje na školství a vědu, dětská úmrtnost a průměrná délka života.